jak po právu sklízím samotu

Ani jsem si nemyslela, že by to bylo takhle důležitý ... Když jsem poprvé přijela do Prahy s tím, že tohle je to město, kde nutně potřebuju bydlet, četla jsem blog nějaký Štěpánky (psal se rok 2008, myslím, takže ten člověk nejspíš někde dělá designera v Berlíně momentálně) a ta mi ukázala tři věci: číst poezii je krásný a důležitý, Antidepresivní rybička od Vypsaný fixy je nejlepší českých song a S elegancí ježka od Muriel Barbery je nejvíc knížka na světě. A potom ještě plusová informace: v baru Krásný ztráty chceš umřít. Ten už teď neexistuje a ani nemám odvahu se po ulici Náprstkova potloukat. Zažila jsem tam tolik neuvěřitelných věcí, že se mi o nich po tolika letech těžce přemýšlí. Vytahuju to jako kouzelník z klobouku a pořád žasnu, že se mi to všechno stalo v tomhle životě. 

Nechci psát o Krásných ztrátách, i když musím politovat všechny lidi, kteří ten prostor nestihli v jeho nejlepších letech a nezažili si tam ani jedno dobrodružství (fakt mě to mrzí, protože by to byl přesně ten bar, který Havel s Tigridem vymění místo Slavie) ... nechci nic extra věnovat Vypsaný fixe, která napsala dva songy s odřenýma ušima (Papírový hyeny, víme), kvůli kterým jsem čekala v Lucerně s vodkou (kterou snesu jen v nejlepším drinku ever ... guess which one?) v ruce, protože nic jinýho už neměli a ten koncert jako takový byl mega průser a kvůli nim do Lucerny strašně nerada chodím ... poezii bych se věnovala mnohem dýl, kdybych konečně něco pořádnýho přečetla, ale se Skácelem si člověk tak obecně celý život nevystačí. O to víc mě překvapilo, jak je krásný, když vám někdo něco předčítá. Mně se to stalo už mnohem dřív (třeba 18 let zpátky ... na to snad není ani smajlík), že jsem potkala v Ostravě na vejšce úplně nejvíc kámošku, se kterou jsme si četly Shakespeara. A od té doby jsem na to úplně zapomněla. Až teď v sobotu se mi to vrátilo jako bumerang ...

Přišla jsem na Svět knihy, což není až taková velká událost, ale kromě toho, že jsem si koupila mnoho turistických map za 20 CZK, zažila jsem tam dvě předčítání. Odpoledne se ke mně přidal můj velký kamarád z Bratislavy a když jsme šli kolem jediného antikvariátu na Výstavišti,  který se nejspíš probojoval mezi všechny ty lukrativní značky (fakt by mě zajímalo, podle čeho se tohle vybírá), všimli jsme si poličky s poezií. Ta kniha byla velká a tlustá a byla čínská. Pro mě je dost těžký se soustředit, když je kolem mě hluk. Když jsem nadšená, co se děje, vypínám a jedu si svůj příběh, ale David mě i v tom hluku dokázal zaujmout, že i můj autismus se utlumil a já jsem jenom slyšela: "Chce měsíc pít. Jak mám ti podat číš? Stín zdvihá pohár, copak nevidíš, že dneska za vás za oba pít musí moje hříšná nádoba?"

A asi dvě hodiny před tím jsem seděla v nějakým šíleným altánu, kde bylo sto stupňů. Ale já jsem tam fakt musela jít. Muriel Barbery poprvé v životě přijela do Prahy. Procestovala sice úplně celej svět, ale Prahu velmi odignorovala. Učitelka z Lyonu se na nás vykašlala a přijela svá moudra rozdávat asi tak o 15 let později. Jenže je to úplně jedno. To nebylo s elegancí ježka, to byla jenom čirá elegance. Některým ženám sluší stárnutí, některé ženy se umí pohybovat, tvářit, oblékat, být přítomné. Já nemám ani jedno procento z toho. O to víc žasnu, tleskám a dívám se. U nás opravdu nedokážu přijít ani na jediného člověka, který by se jí podobal. Na Slovensku mají paní Zuzanu Čaputovou. Vrozený sebevědomí, vkus, míru, odhodlání, směr, hodnoty... Když jsem ji hodinu poslouchala, říkala jsem si, že feminismus je úplně zbytečnej. Tam nebylo ani jedno zaváhání. I když umím francouzsky jen jednu jedinou větu z muzikálu Moulin Rouge a ta je fakt sprostá, tlumila jsem si sluchátka, abych se dokázala vcítit do toho, co říká, i když jsem neměla tušení, o čem mluví. Chtěla jsem ji jenom poslouchat ...

A takhle vznikl před dávnými lety celý můj blog. Všechno je zkopírovaný z její knížky. Její mozek mě fascinoval, i když jsem ji nepotkala, teď vím, že je to všechno mnohem víc za rohem. Přišla mi v tomhle podobná ... zamilovala se do něčeho, aniž by o tom cokoli věděla. Napsala knížku o Japonsku, japonské filozofii, kultuře a věděla o tom kulový. Po téměř dvaceti letech se vrací doopravdy z Japonska, ví úplně všechno a asi o tom už nikdy nic nenapíše. Nechá si to pro sebe stejně jako odpověď na moji otázku, proč v Japonsku teda nezůstala. Jenom se tak hezky usmála a řekla, že život je těžký a někdy nerozhodujeme o svém životě jenom my. Když mi to tlumočnice překládala do sluchátek, usmívala jsem se ještě víc ...

jak jsem (zase) hledala domeček

Dlouhé roky si dělám zálusk na ty byty, který jsou v ulici nad "Grébovkovou". Pak člověk zjistí, že potřebuje 12 milionů čehokoli (doufám, že ne mých bitcoinů) na 2kk a trošku přehodnotí priotrity. Taky třeba začne číst "literární" přílohy levicovýho tisku, poslouchat podcasty, kupovat kryptoměny, kamarádit se s ajťákama, googlit si nejslavnější libertariány a dojde k názoru, že v mém případě pořizovat si hypotéku kvůli bydlení (pokud to není statek, farma, stavení, chata, chaloupka miloše čermáka a hospoda na mýtince), nedává úplný smysl.

Nevím, jestli jste někdy hledali podnájem v rozšířeném centru Prahy, ale je to peklo. Zlatý tinder rande. Je to neustálý boj se zlomeným srdcem. Nemám úplně vysněnou lokalitu, spíš tíhnu k bizáru jako Koněvka, byty pod Nuselákem, zaprášený Vršovice, držím se dál od Jiřáku a Karlína. Ale v sobotu jsem podstoupila přehlídku největší neskutečnosti. Vím, že většina českého tvorstva má teď vysněné místo na Letné. Našla jsem si tam byt, který byl nádhernej. Vyjdete ze dveří a jste ve Stromovce. Dokonce jsem (pod velmi těžkým výslechem) prošla prvním kolem a mohla jsem slavnostně dorazit na prohlídku. Jenom prostě musíte vědět, že jste jedna z řady, musíte být bílá (ano, i u nás v to v nějakých lokalitách funguje), mít občanství ČR, být nejlépe úplně sama jako kůl v plotě, absolutně nemít děti a nenávidět zvířata. Jo a nesmíte kouřit a pít alkohol, to je jasná věc. Přijdu si jako Mexičan na imigračním v Americe. Ta svoboda končí mnohem dřív, než bychom si mysleli. Pokud chcete něco hezkýho, za dobrý peníze, v dobrý lokalitě, nikdo vás tam nepustí jenom jakože tak.

Martin mi řekl, že jsem městský člověk. Je to jakoby pravda. Ale i tak vím, že bydlení v Záběhlicích má pro mě velký kouzlo. Jen je to polovičatý řešení. Na všechno je čas. Ještě potřebuju ten ruch. Tramvaj, sanitka, autobus, hospodský hluk. Uklidňuje mě to. Vzpomínám. 

Já si tak obecně nekupuju mnoho oblečení. A když je to nezbytně nutný, mám tři stejný mikiny, deset stejných triček, a když se v nějakým udělá díra, tak dokoupím úplně to stejně černý. To může v nějaké konstalaci fungovat na rande, ale určitě ne na prohlídku bytu, kde soupeříte s nejvíc cute páry z celého širokého kraje. A já jsem si řekla, Martino, nemůžeš vypadat jak Belatrix Lestrange z Harryho Pottera (jako já bych klidně chtěla a v Koruně je miláček), ale je čas na barvu. Vytáhnu svůj "bordeaux" svetřík, ať tu černou zamaskuju, tři hodiny si foukám vlasy a vyrážím přes řeku na Vltavskou. Prohlídka trvala pět minut, nabídla jsem svůj první úplatek v životě for real, zajdu na pivko do Lokálu a sednu si na lavičku v tý Stromovce, kde bych chtěla mít domov. Mám jako sen, že tohle je ono. A není. 

Vůbec netuším, jestli ten byt na Letný vyhraju, protože ještě několik hodin před tím podepíšu smlouvu na úplně jinej byt. Tak moc věcí bych chtěla jinak. Ale nejde to. A nikdy se nedozvím, jak by to bylo správně. Zase si pojedu svůj discopříběh ... #wishmeluck

jak se ze mě stala kreslená tečka

Co z toho, co prožíváme, si opravdu chceme nechat jenom pro sebe? Co chceme, aby věděli všichni, co jenom někdo a co nikdo? Jak bylo jednu dobu velmi trendy, že každý všechno postoval na sociální sítě, teď pro nás má zvláštní hodnotu čověk, který nefotí, nemá facebook a používá tlačítkový telefon (nebo má samsung s brčálově zeleným krytem ... a vlastně raději nechceme vědět, co za fotku si právě nasadil jako wallpaper). A pokud přeci jen má náhodou instagram, dává si pod fotku jen jeden hashtag (možná spíš žádný), protože jeho posty jsou tak cool, že nepotřebuje snad ani ten obrázek. Pořádnej pásek se pozná, že jsou mu lajky ukradený, žije na Letný (to ze mě mluví čirá závist), pije flat white z plecháčku, snídá avokádo a fotí analog (taky jsem si všimla, že je tento rok děsně v kurzu espresso tonic a Triglav ... vlastně tak obecně to vypadá, že Slovinsko je nová země hipsterů). 

Znovunová posedlost přísným střežením si soukromí převrací sociální extrém zase v nějakou jinou patologii. S trochou nadsázky se těmto lidem v amerických filmech říká "private person". Já mám opět takové štěstí, že se jimi obklopuju a můžu se v nich přímo rochnit. Moje nejoblíbenější holka chce procházet zdí. Miluje kvantovou fyziku a chtěla by najít někoho, kdo by si s ní o tom povídal (protože nezlobte se, ale do fyziky se už pouštět nebudu ... ani při svém géniu mi na tohle nezbývá čas). Když to sem nenapíšu, nikdo nebude vědět, že #mali fascinuje rychlost atomů a jako budoucí psycholog zřejmě bude potvrzovat existenci Boha, duše, posmrtného života a kdovíco všechno tenhle obor zkoumá ... a to jsem si myslela, že bude zachraňovat anorektické dětičky v Havlíčkově Brodě ... my bad (#martin by teď udělal takovou tu svou opičí grimasu jakože faux pas a jsi idiot). Když bych byla "private person", tak se tohle prostě nikdo nedozví.

A kdybych byla "private person", tak bych si tady před rokem nikdy nenapsala o to, aby šel se mnou jeden kalifornský plavčík na kafe a ten by s sebou nepřitáhl věčně šťastného majitele bytu. A všechno by bylo jinak a nebylo by to tak super. A určitě bych nejela na coloursy a nezasnoubila bych se s Benjamine Clementinem (raději nebudu googlit, jestli má manželku, ať si to nezkazíme). Takže klidně buďte "private person", ale ne všichni, prosimvás. Nebylo by o čem psát blog, skládat písně zlomených srdcí, kvůli komu dávat góly na jižáku, ani malovat po zdech a zabíjet ty svině, chrousty, co lítaj, jsou velký a určitě mají chuť vás sežrat.

Uzavřenost chrání ... a tím, že lidé jsou čím dál rafinovaněji zlí, máme pocit, že nic jiného nezbývá. Málo posloucháme a ještě míň mluvíme o sobě. Přesvědčení o vlastní genialitě a výjimečnosti (ať už je to jakkoli oprávněné) nás oslabuje na té základní linii ... lidi si k sobě nepouštíme, ale cíleně je odháníme. Nebo tvrdíme, že jsme tak v pohodě, že nemáme co k řešení. Nene. Ani štěstí nás neomlouvá. Šťastný život není nudný. Já toho o tom zase tolik nevím (: ale  aspoň jednoho šťatsného přítele mám a nemá se hůř než já (akorát nesnáší smajlíky, tak mu tu žádný nenakreslím).

Tento týden jsem se dozvěděla, že jsem animovaná, v extrémních situacích stabilní, zvládnu hůlkama Bún bò Nam Bộ, že i v tý nahotě jde hodně věcí ukrýt a že není nikdo, kdo by chtěl bejt sám. Takže se podívejte na film Prostě blbě, poslední Třeštíkovou nečtěte a poslechněte si Android Asteroid.

Everybody loves the things you do

from the way you talk

to the way you move

You look like a movie

You sound like a song

jak jsem v sobě objevila pustinu

Leden je takovej hodně zvláštní měsíc. Nejdřív šlo jen o to, že jsem se v něm narodila. Pak se v něm narodila i mali (: a nakonec v něm umřel brácha ... Většina lidí, se kterými se přátelím ... teda asi obecně většina lidí ... se snaží, aby o nich nikdo nic nevěděl. Raději nic nelajkujou, nechtějí být aktivní, jsou ironický, sarkastický, nikdy mi nezapomenou říct, ať o nich nic nepíšu a nic nemluvím ... nejlépe, abych zapomněla, že jsou (což není tak těžký s mou pamětí). Překvapuje mě (?), jak se lidé cítí zranitelní, jak moc jsou zranění a zklamaní, jak jsou rezervovaní, neosobní, neautentický ... jak z nich dokonce i já musím všechno páčit jak z chlupatý deky.

#instafood #instagram #delicious #foodporn #photography #instaday #fashion

Mluvím s Jozífkem málo, ale na mé tajné//fejkové oslavě narozenin jsme se bavili, že bych to psaní mohla trochu prosvětlit a já jako správnej povaleč pražský kavárny hned všechno glosuju, že to světlo na konci tunelu je, a Jozífek na to, ať za tím světlem ale nechodím. Tak to je pro mě zase na týdny přemýšlení a edík se toho scénáře prostě nedočká a uvalí na mě klatbu. Čo bolo včera nebývá dnes ... (a malinka by řekla hvězdy se mění). Ráda si věřím ... v tom smyslu, že pocity a intuice zvítězí nad fakty a tvrdými daty ... je to takový novodobý pravdoláskařství. Nevím, jak se může stát, že objektivní skutečnost přestane mít svou důvěryhodnost a je třeba hledat alternativy, aby člověk pochopil. Vyvážit rozum a emoce se mi zdá čím dál těžší ... čím víc toho prožiju a čím víc lidí poznávám.

Půjdem cestami zbrázděnými
stopami ... za sny svými
za obzor vzdálený.

Hodně si povídám//poslouchám. Víc než kdykoli před tím. A i když jsem o dost lidí přišla, nahradila to jistá rozmanitost, která je vyčerpávající, ale tak něják úplná a dává smysl. Dostala jsem krásný dárek. V mém věku se někteří rozhodli, že se nechají ukřižovat ... protože to shledali jedinou správnou možností. Já to trochu odlehčím a ve svých 33 letech nezachráním vesmír, ale napíšu knihu. A napíšu ji na svém skvělém psacím stroji značky naumann ideal (to už je skoro jak underwood). Tohle ani apple neporazí* A jak se naše konkláve rozhodlo, Štěpán v ní bude vystupovat jako jedinej pod svým vlastním jménem, bude mít svůj hausbot, playstation, někde na zastřešený terase steinway od johna lennona a v rožku bude trucovat starej, nerudnej kocour eliáš ... a pořád bude sněžit a ze všech možných koutů ucítíte vůni kávy.

a že hoře se skutálí do jedné slzy
ta slza se vsákne a pak jí to mrzí ...

Byly roky, kdy jsem po naší vlasti celkem cestovala. Hlavně zámky a města mám v malíku. Ale ten sever je pro mě záhadou ... a opravdu nemyslím sever Moravy. Třeba Šluknov je pro mě sci-fi a donedávna byly i Mariánské lázně nebo Plzeň (tady ten sever neplatí indeed). Nikdy jsem nebyla v Sokolově, Chomutově nebo Chebu. Netuším, jak vypadá Most a Litvínov. A pak se roztrhne pytel a všichni chtějí točit v krajinách, kde vznikal seriál True Detective. Takže se hledá americká Louisiana v Česku. Naštěstí máme ty uhelný doly a objevíme svou vlastní P(p)ustinu a je to tak děsně metaforický. A chápu ty všechny výtky, že je to až příliš dobrý, příliš depresivní, příliš všichni ví, co maj dělat, jak se oblíkat, co mluvit, aby byl celej národ na sračky. A ani mně to nedělalo dobře. A na první díl jsem se dívala s mali a věděla jsem, že to pro ni bude krutý zrcadlo, ale zvládla to a jely jsme jak drak ... a tour de P(p)ustina se blíží. Jezeří vede a místa, kde se točil Rapl, jsou taky k sežrání #tochces a Štěpán Hulík je můj vzor, a kdyby mě chtěl pozvat ma kafe, tak jdu nooo.

a usmívám se ... co zbývá,
zvednout se, když dojdou síly,
děkovat za každou chvíli ...

konec ... so far

Manon je můj osud. Manon je můj osud.
Manon je všecko, co neznal jsem dosud.

Většinou píšu v naprosté pohodě o věcech, který nějak tak dozrávaj. Jako poměrně impulzivní člověk tohle kvašení velmi potřebuju a nebráním se mu. Ale někdy se ty podněty tak blbě sejdou, že v našem mnohopatrovém podkroví stojím pod schodama a zoufale řvu a nikdo neslyší (malinka zachraňuje na druhý straně republiky ADHD dětičky #whatsoever). Jak jsme se přestěhovaly (thx 2 plicka gang), tak jsem ještě nenašla vhodnou chvíli udělat svou pohřební nástěnku (a ani pověsit tu malinčinu !! - up2date: pověšena a znovu spadla) a bráchovy fotky se mi tu válej úplně všude bez ladu a skladu a sedá na ně prach. Jednu mám ovšem nečekaně nejradši a dala jsem si ji na čestné místo dřív než mé nenabroušené nože. Je to takovej symbol mých životních selhání ... bittersweet symphony ... můj svatební den & zesnulý bratr!

Manon je první a poslední můj hřích,
nepoznat Manon, nemiloval bych.

Malinka mi nedávno posílala článek o tzv. ghostingu. Dneska jsem říkala Jozífkovi, že mám takový nějaký prokletí, že si k sobě lidi poutám, někdy z toho asi ani nejsou moc rádi. Když já se do toho vždycky tak s vervou a opravdově ponořím a nevidím a neslyším. A ti lidé, které si tak bezostyšně připoutávám, zmizí jako pára nad hrncem ... pokaždé ... dojednoho ... je to jen otázka času ... většinou to trvá roky, ale nakonec přece ... a není ani jedna výjimka ... zmizí nebo umřou. Sráči. Ale dobrá zpráva je, že nikdy to nejsou jen ztráty, ale pokaždý neskutečný nálezy. Asi by se o mně dalo říct, že jsem lidskej sběratel ... sběratel lidí ... vetešník ... no v práci z toho vznikne zas nějaká přezdívka jako lidožrout nebo devítiprsťák nebo zmiják ...

Bože, podej mi ještě ten kalich
to víno, co s nocí se mění na líh

Moji dva nejlepší přátelé by nemohli být víc odlišní, ale k jejich překvapení toho mají mnoho společného. Nenajdete v celý Praze nikoho, kdo by měl o sobě tak zcestné (myšleno zcela v pozitivním duchu ... pro případné reklamace) mínění o svých schopnostech, sexappealu, důležitosti, IQ, EQ, nepostradatelnosti, šatníku, vkusu na hudbu/filmy ... knihy nemohu zmínit, neb ani jeden ve své podstatě nečte ... oba dva musím donutit chodit k jakýmkoli volbám, oba jsou uzavření a jejich tajemnou komnatu hlídá neporazitelný bazilišek, mnohem silnější než v harry potterovi ... a úspěšně mě drží v pozici diváka za oponou. A já držím. A oba nechápou.

Manon, ach Manon, Manon z Arrasu!
Manon je moje, umřít pro krásu ...

A zase to je Jozífek, který říká, že lidé jsou nepříjemný vzpomínky. A já zamáčknu slzu, neb některý vztahy prostě bolí ... a mě bolí dlouho. A pak čtu Idiota, a tam Dostojevskij s klidem tvrdí, že krása spasí svět. A já ukazuju Štěpánovi pravidelně fotky, které mí posílá mamka ... a mamka je jediný důvod, proč si zasírám ajfoun aplikací jakou je whatsapp ... mám koláž z fotek bráchova hrobu ... a když jsem zbytečně hype radostná nebo naopak zbytečně nešťastná, tak se na ni podívám a divili byste se, jak mě okamžitě všechno přejde ... smích i pláč ... na povel*

S jedinou vteřinou se prolne století,
když jí nechytnem, tak navždy odletí.

Jak jsem držela dietu podle Antonie Mačingové bude příště, neb je to nehorázný bulvár
Podívejte se na Pustinu a Semestr
Moc ráda bydlím v Nuslích (až mě Mali opustí, tak bych tu stejně chtěla zůstat)
Encyklopedie pražského hipsterství
v práci jsme se shodli, že Leonard Cohen byl borec (a odpustíme mu, že věděl, kdy umře)

snad na dně se perlama zaleskne 
pak vyměním veselé za teskné

... proč ticho hledá důvod, aby bylo hluk

Zjistila jsem, že vůbec ničemu nerozumím. Týká se to úplně všeho ... textu, hudby, adobe produktů, kafe, jídla, lidí ... hlavně teda lidí, což zahrnuje i mě samotnou. Stáli jsme s martinem na terase (ano, i nuzní lidé můžou mít v praze terasu ... nechápu, že nejlepší místo pro život neustále vyhrává vídeň) a on mi řekl, že na mně vůbec nejde vidět, že jsem šťastná a že vypadám, jak kdyby mnou projelo stádo depresí. Tak bych veřejně chtěla deklarovat, že i když je pořád spousta oblastí, kde je velmi co zlepšovat a jsou věci, který nezměním a budu z nich smutná už napořád, obecně bych mohla říct, že jsem radostná a budu se snažit podle toho občas vypadat (:
.
.
Natáčeli jsme s mým oblíbeným teologem ... a na otázku "čím se vyznačuje moudrý člověk" odpověděl, že ... je to ten, kdo nemachruje, kdo se se nepředvádí, neexibuje svou učennost ... moudrý je člověk tichý, empatický, soucitný, kdo rozumí druhému z vnitřku, ne kdo k němu přistupuje na základě nějakých představ ... moudrý je ten, kdo kolem sebe nedělá hluk ... prostě kámen není kokos, jak říkaj ve čtvrtý hvězdě ... Tak jsme se štěpou nad sebou opět zbytečně hluboce přemýšleli, a pak jsme teda radši rychle přemýšleli nad lidmi kolem nás (to je taková jistotka). A jak se věci kolem mě mění, musím si zvykat (někdy dost nedobrovolně bych chtěla podotknout), a kromě opětovného stěhování se do jiné části prahy (ooo to jsem převelice radostná), se dost proměnili i lidé kolem mě a velmi se zúžil okruh všeho, co mě zajímá (a paradoxně se dost rozšířily mé obzory ohledně přátelství, hudby, jídla - vím jistě, že byste chtěli vědět, co budu mít v sobotu na oběd - lidského svinstva a krásnejch míst v praze).
.
.

A nějak docházím k závěru, že nejvíc mi vadí lidé, kolem kterých je hluk. Líbí se mi, že ten hluk je dost všeobjímající pojem a dá se pod ním schovat většina lidí ... a právě teď slyším edíka, našeho vinohradského krysaře, jak mi říká, že všechno v mém životě musí být za každou cenu poetické ... ale my autisti (péťa by souhlasil) prostě musíme mít řád (: Někteří musí mít každej den na oběd mrtvá kuřata z budek, jiní potřebují, aby jim jejich nejlepší přítel říkal, že je má rád ... Kolem mě byl velkej hluk ... kam se člověk podíval ... bylo to vysilující, chaotické a matoucí a po téměř dvou týdnech na samotce jsem přišla na to, že jsem ztratila domov ... že jsem nesplynula se svou životní situací a léta jsem hledala tak jednoduše vyjádřitelnou entitu ... Vím, že mám domov u rodičů ... vím, že zbytek mého života bude můj domov v praze, kterou miluju ... vím, že zvláštní domov jsem našla v práci ... vím, že zásadní domov mám u svých několika přátel ... ale vědět a prožít je někdy na roky vzdálenej most.
.
.
Bezpodmínečné přijetí je v podstatě dar a člověk jako já musí doufat, že ho někdo má, jinak je nahranej. Vůbec totiž nezáleží na tom, jak jste skvělí, oblíbení, hodní !! (to je vůbec na hovno vlastnost) nebo snad konzistentní ... lidé nezapomínaj, neodpouštěj, v tom lepším případě mlží, a když přijde na lámání chleba, utečou nebo se nějak směšně vyhraní a ještě to navíc schovaj za něco naprosto absurdního. Má introvertní povaha tajně skáče do stropu a zapaluje lampion, aby hořel hrozně moc ... protože lidé s takovýmto vzácným darem existují a já je znám a jako malej princ si je bezostyšně připoutávám ...

druhý tričko už jsem nedostala, ale mám masožravou kytku

vepřový žebra

určitě ještě půjdem se saminkou jezdit noční tramvají

#hashtagovavalka #identita #jiribenes #jehovovapomsta #kieslowski #lidozrout #ticho #dusenajazyku

... proč víra žije na dně sklenic víc než v kostele (michale, to je takovej hint na kázání ...)

jak jsem začala chodit do práce (ne vydělávat peníze) ...

Začalo to jednou malou nevinnou lží ...
.
.
Když jsem poprvé úspěšně nedostudovala vysokou školu, musela jsem do práce. Ano, je to strašný, ale šla jsem do toho debilního korporátu ... na Slezsku se tím rozumí hyper super těžkej průmysl a neuvěřitelně specifický lidi ... nebyla jsem úplně horník a ani uhlobaronka, ale tak plus minus ... (myslím, že se tomu lidově říká lidský zdroje nebo)
.
.
V podstatě ta lež spočívala v tom, že jsem samu sebe přesvědčovala, že k tomu, abych byla šťastná, potřebuju hodně peněz a adekvátní reakci, když by se mě někdo zeptal, co jako dělám za práci ... takový to "wow, fakt? tak to máš super! vás je ve firmě čtyři tisíce a ty děláš na personálním? to je pecka ... jo nábory? tak to musíš být skvělá!" Teď jsem si to dost zažila ... nějakou dobu jsem do práce nechodila a s Mali se nám stávalo, že jsme se s někým seznámily a ten nebohý člověk chtěl o nás něco vědět a Mali začala vykládat o své úžasné kariéře psychologa a mě děsně bavilo říkat, že vůbec nic nedělám, že jsem rentiér a nějaký takový ptákoviny, ale člověka to vždycky hodí dost zpátky a i když nechce, tak je smutnej, že vlastně je ve třetině svýho života a absolutně vůbec nic po sobě nenechává a kdyby umřel, tak se nic nestane, jenom zlomí další srdce svým rodičům (a trošku doufám, že možná i nějaký jiný lidi by zamáčkli slzu) ... ale that's it!
.
.
Shodou všemožných náhod ... a troufám si možná říct i Božího vedení ... jsem zaparkovala v neskutečně bizarním vesmíru. Je teda absolutně jasné, že pokud si nenajdu ještě nějakej jinej job, tak zemřu bídně hlady, ale zatím mám za sebou své anděly strážné a funguju! Jedna věc je začlenit se do systému, plnit úkoly na nadprůměrné úrovni, mít ze sebe skvělej pocit, vyplňovat si kolonky na linkedin a pravidelně kontrolovat vzhled svého CV (a blaženě se usmívat na výplatní pásku). Tohle je asi ideál ... kdo by to nechtěl* Ale občas se stane, že se narodí jedinec, kterej touží po přesahu a dobrodružství, nemá zodpovědnost za rodinu a pořád tak čeká něco víc. Čeká na to, že řehole, která tu je šest tisíc let nebo co, splyne s jeho vnitřním světem, bude s ním zajedno, dá mu prostor pro realizaci, dovolí mu chodit v jeho homeless oblečení, děravých konverskách, umožní mu koktat a jíst skoro každej den mrtvý, hnusný kuřata, a přesto všechno na konci dne si musí přiznat, že se to podobá tomu ideálu víc, než cokoli kdy před tím.
.
.

Jsou tam a čekají ... ve střižně, za kamerou, za monitorem, před mixem, za volantem, před kávovarem ... cestou necestou ... každý den se přesvědčuju o tom, jak moc záleží na lidech ... na úplně všech, kterými se člověk dobrovolně i nedobrovolně obklopuje ... na každé minutě, kterou investuje mimo sebe ... A já se těším, až půjdu zítra s Péťou do KFC na oběd, budeme vést povrchní dialog o životě a já si večer uvědomím, že tolik pravdy mi nikdo neřekl za posledních 32 let. Nesnáším, jak mi Eda už jen z principu upravuje jakýkoli text, nejradši bych mu jednu vlepila a to pořádně, ale on je takovej náš bobánek ... a na všechno má argument a cítí to tak opravdově, že nemůžu jinak ... a nechám mu to privilegium zasahovat do mých geniálních spojení ... a říká mi Martinko, takže je to jasný* A taky miluju, když má chlap mozek ... když chápe vtip, souvislost, hloubku, když se s ním dá rozebrat problém, podívat se s nadhledem, když se stará ... je dobrý mít svého Martina ze Zadní Třebáně (: A taky potom jsou lidé, o kterých se nepíše ... nepíše se o tom, že neustále kupují lidem zlatý kočky, hrajou si s playstejšnem, platí brutální nájem a vůbec v něm nebydlí, a když už bydlí, ta si pozvou na svůj gauč neuvěřitelný týpky k přespání, sledujou šlágr, sledujou céčkový!! filmy, nevadí jim, že nefunguje dálkový ovládání, na svým gramofonu naposledy poslouchali ... pink floyd?? visí jim na stěnách kola, na kterých nikdy nepojedou, nakonec je stejně vykradou a nic jim nezbude a maj záchod, kde skoro nikdo nedokáže spláchnout ... ale jsou to přátelé - vinnetou & old shatterhand
.
.
A pak se dívám znovu na Ally McBeal (: a usmívám se, když slyším: "Pravda je, že asi nechci být šťastná ani spokojená. Protože když budu, tak co pak? Prostě mě baví pořád něco vymýšlet a hledat. Je to naplňující. A čím více ztrácím, tím více mám na co vzpomínat." 
.